Průzkum jeskyní

   

 

V okolí Ludmírova se nachází spoustu puklin odkud můžeme pocítit chladný závan jeskyní. Tento závan je pro milovníky jeskyní hnacím motorem k průzkumu podzemí, jeskyní a různých zákoutí, které nejsou slunci přístupné.

Jeskyně je podzemní dutina, která vzniká přirozenou cestou. Výzkumem se zabývá speleologie.

Kamenlom v Ludmírově podléhá mimo jiných míst také k tomuto průzkumu.

 

 

Žena šla na houby a objevila jeskyni

Datum: 16.10.1998 Autor: PETRA ŠEVČÍKOVÁ Zdroj: Mladá fronta DNES Rubrika: Ze severní Moravy Strana: 06

L u d m í r o v - S košíkem hřibů a nálezem, který se sice nedá smažit ani nasušit, ale potěšil speleology, se z lesa před několika dny vrátila domů Jitka Málková z Ludmírova na Prostějovsku. Kromě hub totiž v lese objevila novou jeskyni. "Šéf všude vypráví, že jsem se propadla do jeskyně, ale to není pravda," směje se žena. "U stromu jsem viděla celkem hlubokou díru, a tak jsem mu o ní řekla. Když ji potom šli prozkoumat, zjistili, že je to jeskyně," líčí zážitek z lesa Jitka Málková. V lesích kolem Ludmírova, který leží pár kilometrů od Javoříčských jeskyní, už lidé pár menších jeskyní našli. "Co deset let se tady něco propadne. Většinou to ale lidé řeší tak, že díru zasypou, z čehož samozřejmě nemáme radost," mračí se člen České speleologické společnosti Jan Výmola. Fakt, že se v kraji občas propadne zem, provázejí různé pověsti. "Kdysi dávno se na Březině propadla zem a mezi lidmi se začalo povídat, že z toho vylétávalo povětří a čerti, takže díru raději zasypali. Tady v Ludmírově se zase říká, že díry jsou v lese proto, aby se lidi měli kam schovat, když vypukne třetí světová válka," vzpomíná jeskyňář na povídačky. Jeskyně, kterou objevila účetní Jitka Málková, leží v nejsevernějším výběžku lesa Bradlo asi tři sta metrů západně od Ludmírova. "Je tam propadlina hluboká přibližně čtyři metry. Když se jeskyňáři podívali dovnitř, zjistili, že by jeskyně mohla pokračovat," říká Výmola, který odhaduje, že se země nad jeskyní propadla přibližně před dvěma týdny. Speleologové, kteří se koncem týdne sejdou v Javoříčských jeskyních, aby si připomněli šedesáté výročí od jejich objevení, požádají o pomoc Agenturu ochrany přírody a krajiny. "Potřebovali bychom zhruba deset tisíc korun, abychom jeskyni mohli zabezpečit a pokračovat v jejím zkoumání," vysvětluje Výmola. Lidé se do nové jeskyně ovšem hned tak nepodívají. "Jeskyně nebude přístupná veřejnosti. Moc lidí by se do ní totiž zatím nevešlo. I tak má ale objevení nové jeskyně velký význam. Jednak je přirozeným zimovištěm netopýrů a navíc tady můžeme zkoumat spodní vody a zjišťovat, odkud se berou a kudy tečou," říká Výmola. Jeskyně leží kousek od místa, kde se do země ztrácí potok Špraněk a vytéká zase až o kilometr dál. "Pro nás je to možnost prozkoumat novou jeskyni každopádně velká událost. Vždyť je to panenské, nedotčené území," těší se na průzkumy jeskyňář Jan Výmola.

  

Kluci o prázdninách objevovali jeskyně

Datum: 29.08.1998 Autor: (peš) Zdroj: Mladá fronta DNES Rubrika: Jižní Morava Strana: 01

L u d m í r o v - Nepodnikli sice cestu do pravěku, jako malí hrdinové Zemanova filmu, ale přesto mají za sebou prázdninové dobrodružství, které by jim spolužáci mohli závidět. Čtrnáctiletý Tomáš Výmola z Olomouce a o rok starší Jaromír Novák z Ludmírova na Prostějovsku objevili v ludmírovském lomu skalní otvor, za nímž se zřejmě skrývá dosud neznámá jeskyně. Ludmírovský lom, kde se už dlouhá léta kámen netěží, je oblíbeným místem zdejších dětí. "Vždy, když se nám děcka zaběhnou, najdeme je v lomu," směje se Jaroslava Výmolová z Olomouce, jejíž muž zdědil v Ludmírově chalupu. Právě v ní tráví čtrnáctiletý Tomáš prázdniny nejraději. "Jet k moři? Ani nápad! Tady je to nejlepší," říká školák, který si vůbec nedovede představit, že by léto strávil někde jinde. S kamarádem Jaromírem Novákem už druhý rok zkoušejí, zda v lomu neobjeví jeskyni. A už druhý rok jsou úspěšní, i když objevené jeskyně patří zatím do kategorie těch nejmenších. "Vlastně jsme je tam poslali, aby doma nezlobili. Řekl jsem jim: běžte objevovat jeskyně," prozrazuje podnět, který kluky do lomu přivedl, Tomášův otec a jeskyňář Jan Výmola, který s kolegy před patnácti lety dělal v ludmírovském lomu rozsáhlý průzkum. Podle chladu, který vychází ze skalních puklin, si kluci vybrali komín, který začali čistit. A přineslo to své ovoce. "Tady není tak těžké něco najít, protože jeskyně jsou všude kolem. Ale na druhé straně to zde už jeskyňáři několikrát prohledali, takže přece jenom je to kousek úspěchu, když se podaří ještě něco objevit," chválí hochy Jan Výmola. Ačkoliv si kluci ještě musí pár let počkat, než se z nich stanou statní jeskyňáři, odvaha jim nechybí a práce se také nebojí. Když vynášejí z úzkého otvoru kameny, aby zjistili, zda jeskyně někam povede nebo zda jsou na špatné stopě, nadřou se stejně jako dospělí. "Je to dřina, ale příjemná," usmívá se Tomáš Výmola a oba přitakávají, že po náročné práci pak doma před spaním spořádají velkou porci večeře.

 

Sever Prostějovska skrývá tajemné jeskyně

Datum: 01.09.1998 Autor: PETRA ŠEVČÍKOVÁ Zdroj: Mladá fronta DNES Rubrika: Pro volný čas ze severní Moravy a Slezska Strana: 07

L u d m í r o v - Když se řekne Ludmírov, zřejmě nebude moc lidí, které by napadlo, že právě kolem této obce na severu prostějovského okresu by mohly být nějaké jeskyně. A přece je to tak. Vědí to zdejší lidé, chalupáři a hlavně jeskyňáři, kteří mají základnu u Javořičských jeskyní na Olomoucku, vzdálených od Ludmírova jen půl hodiny pěší chůze. O jeskyních vědí dokonce i školáci, kteří v ludmírovském lomu tráví prázdniny a uspokojují své objevovatelské touhy. Zatím vždy úspěšně.

KOHO JESKYNĚ CHYTNOU, TOHO UŽ NEPUSTÍ

Jan Výmola má v Ludmírově pilu a živí se i odstřelováním budov. Kromě toho je dlouhá léta jeskyňářem. V rodině není sám. Jeskyně dobře zná jeho žena Jaroslava, dva synové a první pokusy má za sebou i nejmladší dcera. "Když vás jednou jeskyně chytnou, už vás nepustí," směje se Jaroslava Výmolová. Svého muže potkala v jeskyních a do jeskyň jeli i na svatební cestu. S partou asi dvaceti jeskyňářů občas vyráží na výlety. Cesty se jim ale většinou neplánovaně prodlouží. "Když potkáme jeskyni, která není dost široká pro víc lidí, ti dva, kteří se do ní spustí, vždycky říkají: 'Jen to omrkneme a za chvíli jsme venku.' My pak nahoře čekáme třeba i čtyři hodiny. Když se ale vrátí a mají na tváři šťastný úsměv, člověk se na ně ani nemůže zlobit," líčí zážitky Jaroslava Výmolová. Jako žena to ale mezi jeskyňáři nemá lehké. Ne proto, že by ji mezi sebe nebrali, ale kvůli povinnostem. Zatímco chlapi myslí většinou jen na to, jak je jeskyně hluboká či dlouhá, jakou má výzdobu a jak si spouštění dolů pořádně vychutnají, ona musí myslet i na to, čím všechny nakrmí a jaký prášek pak použije na praní špinavých šatů. "Někdy jsem z toho zoufalá. Ať drhnu, jak drhnu, zůstávají na látce žluté skvrny. Proto kluky honím, aby si brali staré montérky a nelezli po skále v nových teplákách," hudruje matka tří dětí.

LUDMIROVSKÝ LOM NABÍZÍ TAJEMSTVÍ

I když to některé lidi překvapí, oblast Ludmírovska je jeskyněmi posetá. "Byly tu od nepaměti a kolují o nich různé pověsti," říká Jan Výmola a jeho žena přitakává: "Povídá se, že se před lomem propadl vůz s koňmi. I když je to neuvěřitelné, nejspíš tam ještě nějaké jeskyně budou." Protože na každém šprochu je pravdy trochu, jeskyňáři se pověstí chytají a při průzkumech objevují stále něco nového. Pár jeskyní Jan Výmola v mládí objevil. Teď tuto práci přenechal mladšímu synovi Tomášovi, který už byl s kamarádem také dvakrát úspěšný. "Kamenolom tu založili po válce, ale s těžbou se přestalo někdy v šedesátých letech. Pak se mluvilo o tom, že tu bude vápenka, ale stavba se neuskutečnila," vzpomíná Výmola. Vrtné průzkumy kvůli stavbě vápenky však ukázaly, že i v lomu je ještě množství menších či větších jeskyní ukryto. A kluci je teď objevují. "Najít jeskyni není tak těžké. Ze skalních puklin vychází chlad. U jedné jsme v létě naměřili dokonce jen 5,7 stupňů Celsia. Pak už je jen potřeba zapracovat a snažit se puklinu rozšířit. Bez pořádné techniky se ale mnohdy jeskyňáři, kteří chtějí odhalit velkou jeskyni, neobejdou," vysvětluje Výmola. Takovým způsobem se podařilo v ludmírovském lomu objevit torzo říční jeskyně. "Byla perfektní. Jen úzký tunel a dole bylo jezírko. Místní lidé ji ale zasypali vším, co doma překáželo. Je to škoda," nechápavě kroutí hlavou jeho žena.

SPELEOLOGŮM SCHÁZEJÍ PENÍZE

Ludmírovské jeskyně mají smůlu, že speleologové nemají dost peněz na to, aby je pořádně rozšířili a zpřístupnili lidem. Většinou jsou to totiž jen úzké otvory, které nechávají jeskyňáře v napětí, že snad jednou se tam podaří objevit opravdu velkou jeskyni. Do jedné jeskyně se ale lidé přece jenom mohou podívat, pokud jim nevadí chlad a trochu vody. "Protéká tudy ponikevský potůček, který se v jednom místě ztrácí a vytéká asi o kilometr níž. A právě tam je jeskyně, kde se dá ve vodě ujít asi sto padesát metrů. Je to největší vodní jeskyně v okrese, která je přístupná," odhaluje neznámé místo Výmola. Mrzí ho však, že jeskyňáři zatím neměli čas, aby tuto jeskyni pečlivěji probádali. "Sami máme potíže se v té spleti chodeb vyznat. Odevšad cítíme průvan na znamení, že za puklinou se skrývají další prostory. Plánujeme, že si půjčíme vrtací soupravu a ověříme, jestli tam skutečně něco je," ujišťuje Výmola. okolí Do Ludmírova nejede vlak. Obyvatelům chybějící doprava komplikuje život, na druhé straně si však jeskyňáři libují, že okolí zůstává lidskou rukou téměř nedotčeno. "Zaplať pán bůh, že si toho všeho tady lidé moc nevšímají, a proto to není zdevastované," vděčně spínají ruce manželé Výmolovi. Nejen jeskyně, ale i okolní louky stojí za to vidět. "Když se člověk dobře dívá, objeví spoustu věcí. Jednou jsem na louce viděla střevíčník a nevěřila svým očím. Roste tu i divoký tis a párkrát jsme zahlédli krkavce. To už se dneska hned tak nevidí," nadšeně vypráví Jaroslava Výmolová. Jako každá záliba má i jeskyňářství stinné stránky. Za krásný pohled na skrytou výzdobu jeskynních stěn zaplatili někteří i životem. Ti šťastnější trpí jen bolestmi v zádech a léčí si revma. "Jeskyňářství je nebezpečné, člověk se může zabít. Dáváme ale pozor, aby se nám i dětem nic nestalo. Jiní se ale také snažili dojít vždy v pořádku a některým se to prostě nepovedlo," smiřuje se s osudem Jaroslava Výmolová.

Jeskyňáři doufají, že jsou na prahu velkého objevu

Datum: 8.12.2001 Autor: MICHAL ŠVERDÍK Zdroj: Mladá fronta DNES Rubrika: Střední Morava Strana: 01

Kadeřín - Již roky lezou pod zem jeskyňáři z Kadeřína na Olomoucku. V kopci z vápence poblíž této malebné vesničky na konci světa, ve které ani silnice z Bouzova dál nepokračuje, již vykopali desítky metrů chodeb a v podzemním labyrintu strávili, sečteno dohromady, téměř sedm set padesát dní. Jan Ženožička a Vilém Švec – synovec muže, který objevil proslulé a překrásné Javoříčké jeskyně opodál – jsou přesvědčeni, že nyní se konečně dostali k historickému objevu. „Za tou zátočinou se to rozšiřuje a stáčí doleva. To je přesně směr, který potřebujeme. Tam už určitě něco musí být,“ ukazuje třicet metrů pod zemí zaklíněný v uzoučké chodbě Ženožička, bývalý havíř. Životním snem obou mužů je odhalení prostor podobných jako v Javoříčku. A vše nasvědčuje tomu, že v hlubinách pod Kadeřínem něco takového opravdu musí existovat. Kadeřínský kopec je přímo naproti masivu, ve kterém jsou Javoříčské jeskyně. Jde o stejné devonské vápence, ve kterých moře a potok Špraněk vytvořily podzemní bludiště chodeb, dómů a propastí. O tom, že v podzemí u Kadeřína jsou větší prostory, svědčí průvan, který v některých místech v dosud objevených chodbách ohýbá plameny svíček. Stejným důkazem je skutečnost, že větší krápníky u Kadeřína jsou na konci rozšířené, což rovněž mluví pro to, že těmito místy již tisíce let musí proudit vzduch. A právě po směru proudění se zdejší jeskyňáři nyní vydávají. „Může to být již za tím ohybem v úzké chodbě. Můžeme odstřelit kus skály a dostat se dovnitř. Anebo taky ne,“ konstatuje hluboko pod zemí Jan Ženožička. Spleť komínů a štěrbin v místech, kam se Ženožička a Vilém Švec dostali, rovněž nasvědčuje tomu, že celý systém směřuje k nějakému vyústění. Tím by mohl být právě onen tušený a toužebně očekávaný velký krápníkový prostor. „Je téměř stoprocentní, že i tady, stejně jako v Javoříčku, jsou pod zemí velké prostory. Akorát se k nim dostat,“ potvrzuje i jeskyňář Jan Výmola z nedalekého Ludmírova. U Kadeřína je dosud propátráno několik slepých komínů a pod zem se jeskyňáři za léta dřiny vnořili celkem ve třech místech. Dostali se třeba patnáct metrů dolů a zjistili, že chodba dál nepokračuje. V cestě, po které se vydali v současnosti, proto vidí jednu z posledních možností. Navíc. „Když jsme zkoušeli zkoumat podzemí virgulí, vychází, že dole je dvě stě krát sto čtyřicet krát čtyřicet metrů velká jeskyně,“ odhaluje Jan Ženožička poslední argument. Co vlastně žene tyto dva starší muže, aby se stále spouštěli pod zem a bez jistoty, že to k něčemu bude, vynášeli tisíce kbelíků hlíny ze zanesených a ucpaných chodeb? „Tato práce by se nedala dělat ani za peníze. V tomto kopci v podstatě pátráme již od dětství. Je to takové naše celoživotní dílo,“ uvažuje Vilém Švec. „Kolikrát jsme s tím již chtěli skončit, ale vždy jsme se k jeskyním zase vrátili. Je to prostě náš koníček,“ dodává Jan Ženožička. Dívat se úzkou štěrbinou do podzemní chodby, která vznikla minimálně před stovkou milionů let, od té doby se nijak nezměnila a nikdy v ní ani nestála lidská noha, je totiž mimořádně tajuplné. Strach ze závalu či klaustrofobie většinu lidí po pár minutách pod zemí opustí, najednou nevadí, že se čvachtá nebo rovnou plazí v blátě a odevšad kape voda. Co je za tou zátočinou tři metry vepředu? Co kdyby tam opravdu byla neobjevená, překrásná a rozlehlá jeskyně? Za těchto okolností zřejmě nevadí, že se každý kbelík s hlínou musí vytáhnout desítky metrů až na povrch a pokud není parta deseti lidí, že práce jde mravenčím tempem. Báňský úřad povolil, že pod Kadeřínem se mohou skály odstřelovat. „Představte si, že navrtat půlmetrovou sondu pro nálož dnes trvá pár minut. Dřív to oba dělali ručně – za hodinu tak dvacet centimetrů,“ říká obdivně střelmistr Jan Výmola. Vilém Švec a Jan Ženožička se proto nevzdávají. „Chtěli bychom práci v podzemí skončit. To víte, jsme v důchodu a síly ubývají. Snad se dočkáme.“

 

Jeskyně Javoříčko

 

Podzemní systém jeskyní vytváří komplikovaný komplex chodeb, dómů a propastí. Byly vytvořeny v ostrůvku devonských vápenců a na jejich vývoji se podílel potok Špraněk. Podstatná část jeskyní byla objevena při několikahodinovém namáhavém průstupu nižším patrem již v roce 1938, další partie pak byly postupně objevovány především v padesátých letech. V současné době je známo přes 3,5 km chodeb, z nichž 788 metrů je zpřístupněno pro veřejnost. Jeskyně má překrásnou krápníkovou výzdobu. Veřejnosti nepřístupné nižší patro tvoří složitý labyrint chodeb propojených propastmi, upadající do hloubky až 60 metrů, a dodnes není zcela prozkoumáno. „Když tam vlezete, dá se strávít tři dny pod zemí, ani nevíte jak,“ poznamenal jeskyňář Jan Výmola. Hlubiny v okolí Kadeřína mají stejnou strukturu a vznikly stejným způsobem jako Javoříčské jeskyně.

ZDROJ: internetové stránky javoříčských jeskyní

Kopali podle telefonních drátů a objevili jeskyni

Datum: 4.5.2011 Autor: (vob) Zdroj: Mladá fronta DNES Rubrika: Kraj Olomoucký Strana: 04

LUDMÍROV Staré telefonní vedení pomohlo jeskyňářům z Konicka na Prostějovsku, kteří zkoumají podzemní prostory v místě zvaném Na Srdéčku. Díky drátům se nedávno dostali do míst, jež před lety odhalili jejich předchůdci. V nejbližších měsících by chtěli zmapovat poslední kilometrový neprobádaný úsek.

O jeskyních Na Srdéčku se ví už od druhé světové války, vždy však byla zmapovaná jen malá část podzemních prostor a poté došlo k samovolnému ucpání vstupu. Až v roce 2007 se skupina jeskyňářů z Ludmírova rozhodla, že vstup uvolní a jeskyni prozkoumá.

„Na začátku letošního roku se nám podařilo prokopat k poslednímu známému místu, dál se zatím dostala jen voda. Práci nám komplikoval nejen stísněný prostor, ale právě i proud vody, který místem neustále protéká. Rozšíření vstupu tak, aby se jím dalo alespoň protáhnout, nám proto trvalo celkem tři roky,“ popisuje mravenčí práci Radek Ševčík, předseda amatérské jeskyňářské skupiny Ludmírov – Štymberk.

Při kopání měli speleologové štěstí, když zhruba v metrové hloubce narazili na starou telefonní dvojlinku, kterou zde nechali před desítkami let jejich předchůdci. „Kdybychom nekopali podle drátu, už dávno bychom práci vzdali. Nic nenasvědčovalo tomu, že se touto cestou mohl někdy někdo protáhnout,“ podotkl další člen skupiny Waldemar Zatloukal.

Na další šťastný okamžik si jeskyňáři museli počkat až do začátku letošního roku, kdy se jim podařilo vstup dostatečně zvětšit. „Zatím jsem do jeskyně prolezl jen já, jediný na to mám postavu,“ svěřil se s úsměvem subtilní Ševčík, po mnoha letech první člověk, který se procházel v padesátimetrové jeskyni. V ní mizí i voda, která se objevuje až po kilometru v místě zvaném Andělička. Právě úsek, kudy voda protéká, zatím nikdo neprozkoumal. „Doufáme, že by mohlo jít ještě o větší prostory, než jsou ty doposud objevené,“ předpokládá Zatloukal.