Po Bílou Horu

Založení vesnice

 

     Již v 6. - 10. století se line našim krajem, trstěnická obchodní stezka. Tato obchodní zemská stezka si razí cestu od Orienutu přes Moravu, Čechy až na sever do Pobaltí. V 10. století spojovala západní a východní Evropu. Po této stezce putovali koupci se solí, kožešinami, otroky, luxusním zbožím apod. Přesná trasa je předmětem bádání. Uváděná trasa je Vraclav, Vysoké Mýto, Trstěnice a Přemyslovice.

    Konec 12. a celé 13. století byly v českých zemích časem převratných změn. Krajina získává novou tváří a mění se i společnost. Vzniká vrstva svobodných vlastníků pozemků - šlechta. Která se dělí na vyšší a nižší. Roku 1198 vydává v sadské kníže Konrád II Ota psaná Statuta, což je nejstarší dochovaný český zákoník. Tímto zákonem je potvrzeno svobod a také právo šlechty účastnit se soudních jednání.

     Zvyšující se počet obyvatel i touha hospodářsky využívat krajinu vedly zákontě k rozšiřování ploch obdělávané půdy. Během 12. století nastává v českých zemích překotné tempo v kolonizaci. Během této kolonizace jsou zakládány vesnice, přeměna lesů a bažin v polnosti a pastivny. Kolonizaci podporaval panovník, církev i šlechta, kteří viděli v nově příchozích obyvatelých své poddané. Přesto ve 12. století je oproti západní Evropě naše území velice řídce osídleno. V české i moravské krajině jsou obrovské lesní komplexy, které je třeba ještě kolonizovat. Slované zabírají v rámci vnitřní kolonizace území uprostřed českých a moravských zemí. Probíhá také kolonizace vnější a to především německy mluvícím obyvatelstvem, zejména v pohraničních či podhorských a horských oblastech.

né vlastnictví šlechtických pozemků

     Samotné založení vesnice mělo ustálený postup. Lokátor byl zakladatel, který nejprve vybral vhodní místo a získal od majitele pozemku souhlas k založení vsi. Jakmile souhlas získal, vyměřil parcely budoucích dvorů a plochu polností. Vesničané se stali poddanými vrchnosti, na kterém se založená vesnice nacházela. Vrchnosti platili daň, zpravidla dvakrát do roka a ještě chodili robotovat na panský dvůr. Středověké vesnice nebyly příliš veliké. V průměru čítaly 5 až 13 domů. Ty byly zpravidla roubené a tvořila je síň, vytápěná jizba a komora. K domu přiléhala hospodářská stavení v podobě kůlen, chlévů, stodol a také sad či zahrada. V této době středověku je pro zemědělce převratná změna při zapřahání dobytka při orbě. Starší jařmo, které se upevňovalo za rohy či šíji vystřídal chomout. Pluh, který ryje hrubší brázdu a zeminu zároveň převrací nahrazuje rádlo.

 První písemná zmínka o obci Ludmírov 

       Než začneme pojednávat o samotné první zmínce o naší obci, je důležité si vyjsnit pojem země Koruny české. Kde se tento pojem vzal a co znamenal? Císař Karel IV své mocenské postavení potřeboval upevnit v státoprávní uspořádání. V jarních dnech (7. dubna) roku 1348 (34 let před první písemnou zmínkou o naší obci) vydal soubor třnácti listin, z jichž jedenáct potvrzovalo starší privilegia českých panovníků, zbývající dvě pak měly povahu prozatímního ústavního zákona, jímž vzniklo právě zmíněné soustátí země Koruny české. Časem se tento právní pojem chápal jako označení všech území, která přímo či zprostředkované formou lenních vztahů spadala pod svrchovanost českého panovínka. Jejich jádrem bylo vlastní České království, dále Morava, kde se nacházela i naše obec. Morava byla rozdělena na biskupství olomoucké, vévodství opavské a Markrabství moravské, v jehož čele stál od roku 1349 právě Karlův mladší bratr Jan Jindřich. Jak budeme mít možnost se dočíst dále, právě mezi dětmi se potom rozhoří válka o toto  Markrabství. Což tvrdě pocítily naše i okolní obce. Zbývá ještě dodat, že dalšími útvary tohoto soustátí byla Horní Lužice a slezká vévodství a Horní Falc a také čená léna v německých oblastech Říše.

     Čtyři roky po smrti císaře Karla IV, konkétně v roce 1382 je zaznamanána nejstarší písemná zmínka o obci Ludmírov.

  

     Jedná se o zmínku z prvních listopadových dnů a to konkrétně 15. listopadu 1382. Tenkrát bouzovské panství koupil markrabě Jošt. Markrabě Jošt kupuje panství od Beneše a jeho syna Proška (někdy je uváděn jako Proček), ten vlastnil hrad od roku 1349. Jenže v roce 1382 je již silně zadlužený. Dlužil židům v Olomouci. Nějakému Hamrovi a Salamonovi a židovi v Kroměříži, který se jmenoval Muslimus. Dlužil jim celkem 16, 30 a 34 hřiven grošů. Dle kupní smlouvy ujednané 15. listopadu 1382 v Brně se panství skládá z města Loštice a vsí Podolí, Obectov, Olešnice, Jeřmaň, Hvozdečko, Veselíčko, Blážov, Kadeřín, Vojtěchov, Kozov, Svánov, Bezděkov, Ospělov, Hvozd, Milkov a pochopitelně Ludmírov

     Je zajímavé a jak se budeme moci v průběhu líčení dalších událostí dozvědět, tak na rozdíl od vsí Milkova a Ospělova, které zůstaly až do pozemkové reformy pod panstvím bouzovském, se cesta Ludmírova.  

     Ale zpět do doby před 630 lety. Proč vlastně kupuje někdo tak významný jako byl markrabě moravský panství bouzovské, které je od centra tak vzdálené? Koupí Bouzova sledoval markrabě Jošt své mocenské cíle. V poslední třetině 14. století měl Jošt spory se svým bratrem Prokopem a také s olomouckým biskupem Mikulášem. Jošt Lucemburský byl synem bratra českého krále Karla I (jako císař Svaté říše římské byl IV) Jana Jindřicha a byl Karlem ustaven markrabětem moravským. Byl jak bylo řečeno ve vleklém sporu s církví (biskupem byl Joštův bratr Jan Soběslav) o pravomoci. Prokop zdědil na Moravě tři hrady: Úsov, Bludov a Plankenberg v Nectavském údolí a dále královské města Litovel a Uničov. Markrabě Jošt se opíral o hrad Špránek, mohl se opřít o podporu z hradu Mírova a vlastnil město  Moravská Třebová. Podíváme-li se na mapu a vidíme-li polohu panství bouzovského s hradem Bouzov, dostáváme odpověď. Koupí markarabě Jošt získal Bouzov a upevnil tak strategicky svoji pozici. Musíme si uvědomit, že se nacházíme na konci 14. století, které bylo ve znamení markraběcích válek, ale o těch bude řeč za malou chvíli.  Bouzov je Proškem prodán, ale tento šlechtic zůstává dál na hradě jako purkrabí a od Jošta dostává v léno Bohuslavice s tvrzí, Žadlovice a vyženil Vranovou Lhotu s tvrzí.

 

Ludmírov v dobách markraběcích válek

     Období markraběcích válek bylo pro náš kraj, naše obce velice zlou dobou. Vypálené statky, dvory, vesnice. Odehnané zvířata, mrtví, ranění, znásilněné...Jak vůbec mohlo dojít k takovému sporu? Proč šel s mečem bratr proti bratru? Nebylo to v českých dějinách poprvé a bohužel ne ani naposled. Po smrti Karla IV se postupně začal postupně hroutit řád v zemích Koruny české, tak i v Říši. Jak jsme již uvedl, na Moravě vládli synové Jana Jindřicha Lucemburského, který byl bratrem Karla IV a syn českého krále Jana Lucemburského. Byl synem mladším. Jošt byl velice schopným politikem, který ctižádostivě toužil po větší slávě  a majetku a neváhal v zájmu svých cílů měnit strany i názory. Společně se svými bratry zsahoval velmi citelně do záležitostí českého krále a jejich bratrance Václava IV. Prostřední bratr Jan Soběslav, který se rovněž tituloval jako mladší moravský markrabě, se vydal na církevní dráhu, jelikož velký počet mužských potomků mu nezaručoval, že získá větší rodový majetek. Nejmladší syn Prokop titulovaný se Soběslavem mladší markrabě válčil s Joštem o moc. A to až do své smrti roku 1405.

 

 

Řinčení zbraní za husitských dob

    

     Za centrum hustistkých válek se obecně považují Čechy, avšak tyto války probíhaly i na Moravě, i když poněkud v jiné formě. Markrabě Jošt, se zajímal o to, co Jan Hus hlásal. Za zemského správce Lacka z Kravař, se Husovo učení hojně rozšiřuje na Moravě. V roce 1415 připojuje také mnohá moravská šlechta podpis pod Stížný list českých a moravských pánů do Kotstince, na protest proti upálení Jana Husa. I majitel bouzovského panství tak činí. V roce 1419 se koná v Brně sněm, kde je zvolen Zikmund Lucemburský moravským markrabětem a Lacka z Kravař střídá v pozici hejtmana Jindřich Plumlovský z Kravař.

    

     Města sympatizují se Zikmundem. Tito moravští šlechtici podporují v roce 1420 svojí účastí vojenské tažení do Prahy. Avšak toto tažení skončilo pro ně fiaskem. Padlí a zajatí těchto pnů tvořili značnou část výpravy. Náseldujícího roku dochází k husitské ofenzivě směrem k Moravě. Jsou obsazena města na hranicích Moravy a Čech. V této době posiluje Zikmund privilegia moravským městům, ve snaze naklonit si je na svoji stranu. Moravané sice přijali Čtyři artikuly pražské, ale odmítli vypovědět Zikmundovi poslušnost. Roku 1423 se stává moravským Markrabětem Albrecht II. Habsburský, který si vzal za manželku Zikmundovu dceru. Je s podivem, že dynastie Lucemburků tak zpívá svoji labutí píseň, neboť mužských potomků nebylo. Moravská kališnická šlechta slibuje poslušnosti vladaři, ale radikální část husitské šlechty odmítá sklonit hlavu. Vojenská odpolata na sebe nenechá dlouho čekat. Následuje vojenská akce a dochází k obléhání Boskovic, Kunštátu se záměrem tyto kališnické ostrůvky zlikvidovat. Některé hrady podlehnou obléhání katolických obléhatelů.

     Roku 1423 následuje akce husitů, kteří se vojensky angažují. Jejich cílem je samotná bašta olomouckého biskupa Jana Železného. Tou baštou je letní sídlo biskupů olomouckých, Kroměříž. Na podzim hustiská ofenziva pokračovala a hustié pokračují s Janem Žižkou do Rakouska. V roce 1424 potřikrát se na Moravě ocitnou vojska Albrechta Habsburského, kteří chtějí opět ovládnout dříve ztracené území. Jejich ofenzíva míří na střední Moravu, kde jsou opevněné husitské posádky, které tady setrvávaly ještě z minulého roku. Husité v tažení pokračují a pod kalichem se ocitají Letovice i Mohelnice. V této válečné vřavě se angažuje téměř se svojí dvoutisícovou armádou biskup Jan Železný. I když střední Morava čelí několika dalším husitským výpravám, tak Olomouc se mu daří udržet i přes skutečnost, že většina šlechty v našem kraji sympatizuje s husity. Rok 1426 je pro husity velice příznivý. Získávají města na jižní a severní Moravě. Až do bitvy u Lipan, se nedaří Albrechotovi dostat Moravu pod svoji kontrolu. Válkou vyčerpaná zem volala po míru, jak ze strany kališníků, tak ze strany katolíků. Moravané přijali v Brně Čtyři artikuly pražské, potvrzují landrýf Albrechtovi, ovšem za dobře dojednaných podmínek. Píše se 9. září 1434.

Nastolení míru

Zpustošená zem, pobořené vesnice, zarostlé pole. Napětí a únava z vleklých válečných let končí 5. července 1436 je v Jihlavě vyhlášen smír mezi církví a sněmem království Českého, markrabství Moravského, čímž byla potvrzena Basilejská kompaktáta. Cesta k hospodářskému vzrůstu zdá se být nastolena......

 

Po smrti Prokopově (okolo 1540) se panství rozdrobilo. Nejmladší syn Václav, který sídlil na tvrzi v Podolí dostal dolní polovinu městečka Bouzova a Novosady v oboře s mýtem podhradským s mlýnem. Dále ves Hvozdečko, Hvozd s mlýnem, Ludmírov s dvorem, Dětkovice se vším příslušenství. Václav v r. 1564 zemřel. Po něm přebral pozůstalost bratr Ditrich, který panství rozprodal. Hvozd, Ludmírov s dvorem a Dětkovice Janu Záviši Bitovskému ze Slavíkovic, majiteli panství Bělolhotského, který r. 1568 koupil od Erazina jeho část. Spojený statek dal svému synu Václavu ml. Bitovskému. Prodej však nebyl v zemských deskách zanešen, proto sestry a dědičky prodej obnovily a panství zapsaly r. 1591 Mikuláši Kobylkovi z Kobylího, a to tvrz a ves Bílou Lhotu s dvorem a pivovarem, ňimice, Dolní Bouzov, Novosady s dvorem, mýtem podhradským, Hvozdečko, Ludmírov s dvorem, Hvozd, Otročkov, Dětkovice, Slavětín, Střemeníčko, Hrabí, Pateřín - za 22.300 tolarů.

Pivovar ukončil činnost v roce 1890.

 

 Třicetiletá válka

     I v současnosti často slyšíme pojem defenestrace. Tento termín se objevil v roce 1419, kterým začalo husitské povstání. V květnu roku 1618 se objevuje podruhé a odstartovala válku tak dlouhou, pustošivou a neblahé následky znamenající. Ale nepředbíhejme.

     Za počátek třicetileté války je považována Pražská defenestrace, která je datována na 23. květen 1618. Český král Matyáš II, který sídlil ve Vídni, přenechal vládu v Čechách císařským místodržícím, kteří praktikovali protireformační a centralizační politiku. V roce 1618 se se v Praze sešli protestanští šlechtici a vyzvali místodržitele, aby od těchto snah upustili. Zástupci protestantů se setkali se dvěma místodržiteli (Bořitou z Martinic a Slavatou z Chlumu) na Hradčanech. Jednání však uvázlo na mrtvém bodě a rozzuření šlechtici vyhodili místodržitele i s jejich písařem z okna. I když nidko nebyl vážněji zraněn, šlo o jasný projev tradiční vzpoury. V roce 1619 Matyáš II umírá a jeho legitimního nástupce Ferdinanda II, "povstalecká" šlechta nepřijala. Snahy o protifeformace a centralizace se neodpouští. Tato šlechta raději svěřila českou korunu německému protestantskému kurfiřtovi Fridrichu V Falckému. Avšak Ferdinand II připravoval protiútok a pomoc mu přislíbilo Španělsko a Katolická liga (sdružení katolických knížat Svaté říše římské). V roce 1620 poráží Ferdinand II české povstání v bitvě, která vešla do dějin jako bitva na Bílé hoře.

  

    

 

Bílá hora

Josef Václav Sládek

Boj ztracen byl, a na útěku řady,
- jen tři sta reků stojí u obory.
"Teď vzdejte se! Jsou zbytečné to vzdory!"
Tři sta jich o zeď opírá se zády.

Pluk před nimi, pluk za nimi, pluk všady,
- jen v dáli modrají se české hory:
ty hnědé chaloupky! - ty bílé dvory! . . .
a jeden nevzdal se z těch u ohrady.

Zahřměly pušky, - píky měly práci,
- nad nimi duby třesou se a klátí,
ob muže muž se mrtev u zdi kácí,
ob muže muž tu mrtev zůstal státi!
Král utek', chlap jen úpěl s hrudou svojí, -
vlasť ztracena, - však ve svých mrtvých stojí!

vBitva na Bílé hoře byla svedena v neděli 8. listopadu 1620. Znamenala konec stavovevského povstání a proti jedné stavovské armádě stály dvě katolické armády.

     Po třicetileté válce přichází český stát o území Horní a Dolní Lužice. Tento konec potvrdil Habsburkům dědičný titul, který si v naší zemi udrželi až do roku 1918.